Poslouchal jsem chvíli rozhlasovou besedu na téma výzvy několika desítek „vzdělanců“ (Všem, jejichž hlas je slyšet), jejíž podstatou je tvrzení, že dnešní absolventi škol jsou méně vzdělaní, než generace jejich rodičů. Vzdělaný signatář a obhájce výzvy se zamotával do argumentů, a to je přitom mluvení snadnější než psaní. Právě tak komentáře v tisku mířily často mimo mísu, protože (a přestože) výzva „snažte se orientovat veřejnost k cílevědomému vzdělávání a k úctě k tradičním hodnotám“ je primárně určena novinářům, redaktorům a reportérům, tedy těm, jejichž „hlas je slyšet“. Přesto se pokusím naznačit, v čem mají podle mne oba tábory pravdu, a v čem se mýlí.
Souhlasím s pocitem (ne názorem, protože ten zatím nebyl podložen argumenty nebo výsledky nějakého relevantního výzkumu), že generace starých „latiníků“ byla v jistém smyslu vzdělanější: měla větší přehled, uměla se učit, a neustále se dále vzdělávala (z knih: nebylo mnoho jiných možností). S jistou povrchností současných vysokoškoláků se setkávám vždy, když pro ně přednáším (a poté se s nimi pokouším diskutovat). Chápu také mírné rozhořčení starších intelektuálů nad roztříštěností, klipovostí a povrchností současného vzdělávacího procesu, respektive nabídky (či skoro diktátu) médií.
Z pohledu současné úrovně poznávání procesů, ke kterým dochází v mozku a mysli člověka, který se učí (nebo počítá či pozoruje pozitivní nebo negativní umělecké dílo), jsou ale i ti dříve a akademicky vzdělaní také vedle: všechno je jinak, a konstanty jejich vzdělání (a cesty k němu) časem padají jako sochy Stalinů a jiných diktátorů. Viz i přiznání dr. Koukolíka v předmluvě ke své knize Sociální mozek (Karolinum 2006): „Studium pramenů k mým posledním knihám o mozku mi odhalilo, že my lidé jsme někdo jiný a něco jiného, než jsem si celý život myslel jak díky evropské myšlenkové tradici, tak díky čtyřiceti letům lékařské praxe.“
Budiž současné generaci (z pozice vzdělanců) omluvou, že celospolečenský trend, vnucovaný médii všem (i politikům a ministrům), je tlačí spíše k zábavě, než ke vzdělanosti, a že je problém nejen v absenci motivace, ale i v upachtěné zkostnatělosti českého školství… a především v učitelích. Jednoduše napsáno: v naprostém nedostatku motivace. Ani učitele, ani jejich žáky to zrovna moc „nebaví“. Škola není hrou.
Jan Beránek, čerstvý absolvent Pedagogické fakulty UK v Praze, ve svém článku „Studium na Pedagogické fakultě UK jako předpeklí“ publikovaném v Britských listech z 10. září 2007 shrnul své výtky na adresu Pedagogické fakulty UK do několika bodů: a) Výuka na fakultě je ve většině předmětů zcela odtržená od reality, tj. od praxe výuky na základních a středních školách. b) Celá výuková praxe na fakultě je minimální (2 týdny na ZŠ, 2 týdny na SŠ), přičemž student nemá možnost postupovat relativně samostatně; očekává se, že bude pouze kopírovat výuku dozorujících učitelek. Jiný postup je hodnocen jako chybný. c) Jakákoli kritika postupů učitelů je neuplatnitelná a je sankciována. Problém je, že řada učitelek a učitelů působících na fakultě výukovou praxí na ZŠ a SŠ buď vůbec neprošla, nebo na ní zkrachovala. Mohou být takoví učitelé vzorem?
Otázka je to řečnická, ale snadno zodpověditelná. V diskusi pod článkem na toto téma jeden čtenář napsal: „Bohužel mi schází konkrétní kroky, které dotyční (rozuměj: vzdělanci kteří podepsali výzvu, pozn. aut.) chtějí udělat k nápravě těchto neblahých věcí. A vadí mi také neuvěřitelné relativizování hodnot, které budu citovat doslova, jak jsem je vyslechl od žáků: " to neřešte", "dejte mu jedničku, to je jedno, za co", "no a co?, dyť je to jedno, polib si", "my máme svá práva", "to nesmíte dělat", a některých kolegů: "to víš, je taková doba, my s tím nic neuděláme", "máme málo žáků", "nevrtej se v tom", "jsme na jedné lodi", "zapomeň na Komenského", "dneska nevadí, že je blbá, přihlásí se do soutěže a vezme si milionáře" atp. Každý máme možnost přidat se k proudu, který je momentálně IN, ti šikovní z něj umí i k sobě pustit finanční žilou.“ „Druhá možnost je,“ pokračuje diskutér, „postavit se proti debilizaci společnosti, což je dneska postoj už na úrovni statečnosti obdobné vyššímu principu mravnímu. A tak ty konkrétní kroky, po nichž tak voláte, vlastně vyplývají z toho prvního kroku. Nečekejte zázračné cesty, zázračné metody, zázračné, převratné pravdy. Mnohdy stačí selský rozum.“
Se ctí se s tímto ožehavým tématem a „výzvou“ v článku Ekonomika a štěstí pro ZŠ (Respekt 40/07) vyrovnala Karolína Vitvarová-Vránková, která na závěr také musela konstatovat: „Přitom na pedagogických školách se učí pořád to samé. Na spojování a mezioborové myšlení učitele nikdo nepřipravuje“.
Znám to osobně v oblasti hudební výchovy: ty studentky oboru hudební výchovy, se kterými tak jednou za rok mluvím, znají „vážnou“ hudbu jen do roku 1950. Neumějí vyťukat lichý rytmus. A hororový zážitek z jedné střední zdravotnické školy napovídá, že je to jev téměř všeobecný. To, co považuji (v oblasti pedagogiky a konkrétního oboru) za „klíčové kompetence“, často nejen studentům, ale i jejich učitelům a profesorům, zcela chybí.
Zatímco v zemích na západ od Aše se dnes mohou zájemci na konzervatořích učit hrát např. na piano a zároveň na indické bubínky tabla (s indickým učitelem), v řadě zemí se už dívky učí matematiku v „dívčích“ třídách a z učebnic psaných ženami, a britské školy zavedly povinný předmět, ve kterém se děti budou učit vyjadřovat své pocity, zvládat hněv a soucítit s jinými lidmi (Důvod? Šťastní lidé lépe pracují), u nás řešíme bůhvíkolikátou reformu a šikanu (dokonce vůči pedagogům).
Není to jen náš problém. „Veřejné školství stále ještě produkuje pracovní sílu pro ekonomiku, která přestává existovat“, prohlásil na téma současného školství v USA známý futurolog Alvin Toffler, a připomněl mi tak nejen to, co se říká o armádách (které vždy trénují na tu minulou válku), ale, a teď se omlouvám za (odvážnou) paralelu, i snahu Respektu inovovat vnějšek: i tento týdeník ví, že mu utíká doba (a čtenáři), a tak se pokouší záplatovat a nablýskat formu. Jenže obsah zůstává šitý na míru čtenářům před patnácti lety. Pamatujete? To jsme ještě většinou neměli nejen mobily, ale ani internet.
Změnit by se mělo všechno: od porodů, výchovy ve věku předškolním, systému školství až po styl výuky a vzdělávání (přál bych pedagogickým fakultám nové pedagogické Knížáky, schopné vymést ty Augiášovy chlévy) a odměňování učitelů, ale nějak se začít musí. A protože ryba smrdí od hlavy, a problémy školství se odvíjí od úrovně učitelů, nejlépe by bylo začít právě radikální reformou pedagogických fakult. Protože vzdělanost v tom ideálním provedení (jak o něm mezi řádky své výzvy píší naši vzdělanci) není to, s čím se setkávají a co se naučí a pak učí naši učitelé. A žádní novináři, kteří jsou také nedovzdělaní, a zažili jen ono biflování pro známky a zápočet, na tom nic nezmění.
Doporučená četba pro pokročilé a zvídavé:
http://www.ceskaskola.cz/Ceskaskola/Ar.asp?ARI=104242&CAI=2124
http://www.blisty.cz/2007/9/27/art36450.html
http://www.blisty.cz/2007/10/4/art36540.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/2794/Lestit-skeble.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/2249/Ucitel.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/2123/Zaci-nenavidi-matematiku.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/1477/Skola-jako-zrada-dospelych-na-detech.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/970/Drezura-ve-skolach.html
Vlastimil Marek, pátek 5. říjen 2007
